Vstala jsem v pět, i když bych nemusela. Jenže ráno propláchnout nos, vypít coldrex trvá delší dobu než ráno bez rýmy. Cestou do práce jsem poslouchala Neklid od radia Wave. Klidné, klid né, klid né. Pak šest hodin v kuse. Zachovám klid. Jdu si půjčit atlasy, myslíš tablety, miláčku? V jídelně si k údivu paní kuchařky jdu přidat špenát. Je mi dobře, rýma pod kontrolou. Odpoledne si po děsně dlouhý době konečně pořádně uklidím stůl, požádám paní uklízečku o vynesení kabinetního koše a odejdu středem.
Cestou pomůžu zlomený noze vyřídit chechpoint, děláme si legraci, že si koupíme los, ale říkám, že nemám štěstí. Pošťačka se po vyřízení ptá, jestli teda chceme ten los. „Ne, díky, my radši štěstí v lásce!“ „To se načekáte.“ Lapám po dechu, pani asi hodně zklamaná životem. U restaurace jsme o 10 minut dřív, leje jako z konve, dovoluju icosku v autě. V pět vypiju přípitek, i když tady auto nechci nechávat. Všechno je jednou poprvé. Na bowlingu se ujistím, že jsem si nemohla přát lepší kolektiv. V 10 napíšu svýmu klukovi ještě paříme, dobrou.
V úzkém kruhu do centra, parkuju na zásobování 15 minut. Všechno je jednou poprvé. I bar s paní ředitelkou. Likviduju syndrom hodný holky. Když už, tak už. Přeřváváme výbornou hudbu. Ve dvě nemám botičku, ale svetr své nadřízené a dvě krabičky pohoštění, co zbylo z oslavy. Vůbec se mi nechce spát, ale spíš to není tou vypitou colou. Můj kluk říká, to jdeš teď spát, to si děláš srandu? Musím se ho zeptat, jestli se někdy bavil tak, že čas nehrál roli. Jestli někdy poprvé zapařil ve svým studentským městě a rovnou s ředitelkou a matikářem. Jestli tím městem šel někdy poprvé sám takhle pozdě.
Vstala jsem v sedm, i když bych nemusela. Jenže nemůžu spát, ačkoli jsem jak přejetá. Hlava mě bolí z rýmy a nedostatku spánku. V podstatě mám kocovinu po cole. A můj kluk mě nechá ležet, vaří mi coldrex a chodí mě v pravidelných intervalech hladit po zádech a chodidlech. Někdy bychom měli zapařit spolu.
Nenacházím se 