před deseti lety jsem si v S 28 sbalila všechny svoje věci a když řek Martin naposledy svoje každodenní „Zduř!“, vytryskly mi slzy. Vyšla jsem v nich před školu a pak až na kraj města, tam mě vyzvedla mamka. Brečela jsem celou dobu v autě, i když jsem šla domů. Tam jsem si v obýváku lehla na otoman a brečela dál, dokud jsem neusnula.
Myslím, že dneska jsem brečela víc.
Nenacházím se 