Hodně senáže po zemi, shrnula jsem k vozu do řady, rozhrnula opatrně senáž ve voze
Třetina malé voznice
pastvina Na P.
Sůl mají
Sena dost
Voda teče krásně
Zadní S.
Sůl mají
Senáž jsem rozhrnula
Vody v kostkách dost, viz foto, ale teče čůrkem, viz video
20. 8.
Harry Styles má za sebou tragickou lásku. Já bych mu to srdíčko zalepila.
tanečnice, tábornice Verča, 20. 8. 2023
24. 8.
Když tábornické srdce máš, život má jiný ráz.
30. 8.
Kluci, co snáší modrý z nebe, jsou nedoceněný zboží. Daj vám svoje srdce na zlatým podnose a do druhý ruky nůž, abyste si mohly zakrojit.
8. 9.
Mí herculis
14. 9.
Už se nejmenuju jako rozhledna
Ticho v pohledech, ticho ve slovech.
Mluvíme spolu, ale nic si neříkáme.
Nejvíc si řekneme,
zatímco mlčíme.
Jenom se lajkujeme.
29. 9.
Kateřino Marie Tichá, to je taková pecka!
29. 9.
Předmět na pedagogické fakultě
Hodnoticí metody: známkou
3. 10.
Už se zase jmenuju jako rozhledna.
6. 10.
Jak jsme byli na Trautenbercích
Tali
7. 10.
Absolutní důvěru bezpečí, propojení, zázemí. To nejvíc, co dokážu cítit.
21. 10.
Andělé od A 2. capo
2. 12.
Odpočiň si, Sáro
Magdalenko, má panenko, neplakej
9. 12.
Loučím se taky, pane kníže. Nahoře na Vás čeká jeden velkej sedlák, se kterým si tuším budete mít co říct.
14. 12.
Poslední dny až týdny mi pomáhají přežít tyto skutečnosti:
Harry Styles
můj kluk mi zase napsal dopis k výročí
adventní kalendář Milka od jeho mámy, ve kterým jsou neskutečně velký bonbony
venčení božácký zlatý retrívřice při západu slunce
v autě jsem zapnula rádio a hráli mi Nirvanu
brýle proti modrýmu světlu
sdílení u kávovaru
kvalitní sex
23. 12.
Sraz z gymplu je návrat v čase do tý chvíle, než první kluk, kvůli kterýmu jsi v životě brečela, kterej vypadá stejně, jako tenkrát, když jsi kvůli němu brečela, odpoví na otázku jaký to je bejt táta: „Žena je úžasná, zvládá to skvěle.“
*Ženě je max pětadvacet.
25. 12.
Staroba je zase se na Boží hod probudit úplně kaput, zablokovaný záda a kašel nechutňák.
28. 12.
Ležím jak podťatá, i když už bez teploty. Rozrazí se dveře, do postele mi přiletí rafaelo a brácha řekne: „Ty vole, makáči, buď dobrá!“
Hráli jsme do kříže a vůbec se neslyšeli. Stála jsem proti tobě, odezírala ti z rukou, a konečně mi došlo, komu ten refrén z Pocitů zpívám. Že to nejsi ty, ani nikdo jinej, ale moje mladší já, zkus změnu uvidíš a vítej.
Situace 2: Jericho
Řešili jsme takový ty komplimenty, co když se vysloví, tak komplimenty nejsou. Třeba: Na to, kolik ti je, vypadáš dobře. Co jsi zhubla, ti to sluší. Před deseti lety se mi tajil dech, když jsi hrál, a chtěla jednou hrát jako ty. A ty mi po deseti letech řekneš, tak jsem si stáhnul to Jericho od Stypky, a fakt to zpíváš líp než on. Meh.
Situace 3: Hlasovky
Kdybys věděl, jak ve mně rezonujou některý hlasy, že když ve mně nějakej rezonuje, jsem schopná poslouchat i Stárnoucí mileniály od prvního dílu jeden za druhým, neposílal bys mi hlasovky, ke kterým se musím vracet.
Situace 4: Zrcadlo
Koukám se do zrcadla a z něj na mě koukáš ty.
Situace 5: Dokola
Naprosto se dokážu ztotožnit se dvěma scénama Terezy Ramby. Když odjíždí na traktoru od Kryštofa Hádka, je to dokonale tragikomický. A pak když v kostýmu medvěda trucuje v bunkru na stromě u chaty na prodej a je v tom všechen stesk světa. Dneska jsem se ztotožnila potřetí:
„Nejradši bych si do té pračky sama zalezla a točila se v ní dokola tak dlouho, až by to ze mě vymlátilo všechny ty úzkostný pocity, katastrofický myšlenky a pochyby, který se mi honí hlavou rychlostí světla a hrajou si tam hvězdný války.“
Sundat se jak fénix může bejt fajn pocit.
Situace 6: Koš
Minikluk v kavárně rozbalil brčko a ptal se mámy, kde je koš. Věnovala se miniholce, tak jsem mu ho ukázala. Kdybych svůj život žila jiným směrem, mohla jsem mít taky takovýho, nebo staršího, jako Johana. Byl tak rozkošnej, brala bych ho hned, ale pak mě napadlo, jak jsem unavená, jak se plácám ve svých věcech, a chtěla bych být navíc zodpovědná za dítě? Jak dlouho mi bude trvat, než život stočím do správného směru a uřídím i s dětskou sedačkou za zády?
Situace 7: Sluníčko
Trochu se cinknu a ty mi říkáš, že jsem jako sluníčko, a za to tě možná mám ještě pořád ještě trochu ráda.
Situace 8: Osm let
Slyším tu větu, jako by to bylo včera. Říkals ji úplně jiný Pétě. Ale zní mi v hlavě dodneška. Teprve nedávno jsem o ní napsala dvojverší.
Obě dvě podle mě těžce žárlíme na to, co bylo, a nemůžeme se smířit s tím, že už nebude, a já taky s tím, co všechno vím.
Za dva měsíce si natočím tajně video na památku. Nana nanananajnaj, nana nananaj. Tohle už nikdy nebude stejný.
Říkals mi Peťulko, lásko moje,
moje srdce, kra za krou, třetím lesem pryč odpluje.
Situace 9: Strachy
Chtěla bych rozfoukat vítr, ale nejde mi to. Nejsem totiž vichřice, jsem skála.
před deseti lety jsem si v S 28 sbalila všechny svoje věci a když řek Martin naposledy svoje každodenní „Zduř!“, vytryskly mi slzy. Vyšla jsem v nich před školu a pak až na kraj města, tam mě vyzvedla mamka. Brečela jsem celou dobu v autě, i když jsem šla domů. Tam jsem si v obýváku lehla na otoman a brečela dál, dokud jsem neusnula.
Vstala jsem v pět, i když bych nemusela. Jenže ráno propláchnout nos, vypít coldrex trvá delší dobu než ráno bez rýmy. Cestou do práce jsem poslouchala Neklid od radia Wave. Klidné, klid né, klid né. Pak šest hodin v kuse. Zachovám klid. Jdu si půjčit atlasy, myslíš tablety, miláčku? V jídelně si k údivu paní kuchařky jdu přidat špenát. Je mi dobře, rýma pod kontrolou. Odpoledne si po děsně dlouhý době konečně pořádně uklidím stůl, požádám paní uklízečku o vynesení kabinetního koše a odejdu středem.
Cestou pomůžu zlomený noze vyřídit chechpoint, děláme si legraci, že si koupíme los, ale říkám, že nemám štěstí. Pošťačka se po vyřízení ptá, jestli teda chceme ten los. „Ne, díky, my radši štěstí v lásce!“ „To se načekáte.“ Lapám po dechu, pani asi hodně zklamaná životem. U restaurace jsme o 10 minut dřív, leje jako z konve, dovoluju icosku v autě. V pět vypiju přípitek, i když tady auto nechci nechávat. Všechno je jednou poprvé. Na bowlingu se ujistím, že jsem si nemohla přát lepší kolektiv. V 10 napíšu svýmu klukovi ještě paříme, dobrou.
V úzkém kruhu do centra, parkuju na zásobování 15 minut. Všechno je jednou poprvé. I bar s paní ředitelkou. Likviduju syndrom hodný holky. Když už, tak už. Přeřváváme výbornou hudbu. Ve dvě nemám botičku, ale svetr své nadřízené a dvě krabičky pohoštění, co zbylo z oslavy. Vůbec se mi nechce spát, ale spíš to není tou vypitou colou. Můj kluk říká, to jdeš teď spát, to si děláš srandu? Musím se ho zeptat, jestli se někdy bavil tak, že čas nehrál roli. Jestli někdy poprvé zapařil ve svým studentským městě a rovnou s ředitelkou a matikářem. Jestli tím městem šel někdy poprvé sám takhle pozdě.
Vstala jsem v sedm, i když bych nemusela. Jenže nemůžu spát, ačkoli jsem jak přejetá. Hlava mě bolí z rýmy a nedostatku spánku. V podstatě mám kocovinu po cole. A můj kluk mě nechá ležet, vaří mi coldrex a chodí mě v pravidelných intervalech hladit po zádech a chodidlech. Někdy bychom měli zapařit spolu.
Už jsme spolu dlouho nikam nejeli. Tentokrát jsem taxikář. Na benzínce u Rokycan je zavřený KFC, ale dáme si aspoň kafe, párky se netočí. Svůj zážitek ohodnotím pěti hvězdičkami. V autě mi brácha dělá diskotéku jako vždycky. Vypadá to, že jeho nová slečna má dobrej hudební vkus. To by si ji měl nechat. Zpíváme spolu I´m beggin´, pak řekne, to nestíhám, ratatata. To jsem stih! Kdybych neřídila mlátila bych se smíchy do stehen.
Jak se blížíme k domovu, fouká a sněží čím dál víc. Hrajou Tři sestry, zase je léto 2016. Jednadvacátýho srpna já se mohu smát?
Zajedu ke kravínu, jestli je všechno ok a zajištěný vrata, nikde nic nelítá.
Kdy budu dostatečně stará na to, aby jim bylo hloupý povalit mě na zem, jeden mě drží a druhej zkouší, jestli mi dá nohu za hlavu, když teď dělám tu jógu? Skoro jo, vole!
6:00 Vyjíždíme na výlet, hurá. V Berlíně jsem nikdy nebyla, pokud nepočítám asi hodinu při přestupu na cestě do Hamburku, kdy jsem seděla zhroucená z důvodu rýmy a migrény na jedné z laviček zdejšího hlavního nádraží. Těším se tam skoro dva měsíce a v posledních týdnech už se vysloveně nemůžu dočkat, až na chvíli vypadnu z režimu i svýho světa. Začínáme nadějně, migréna nehrozí, takže nebudeme zase muset hledat místo, kde se můžu vyzvracet, a nejsem ani nemocná, takže paráda – možná mi můj kluk ani jednou nebude muset říct, že jsem pěkný dezolát.
8:32 Čekáme v Praze na vlak, je před osmou ráno, 14. února. Holky a paní si nosí kytky, jedna má dvě, tak má asi dva milence, jeden pán nese kromě kytky i bonboniéru. Všem bych jim řekla, mně můj kluk bere na tři dny do Berlína, heč. Kdyby to nebylo proto že mám zrovna jarní prázdniny.
9:24 Gong oznamující další zastávku zvoní pětkrát za sebou co minutu. Můj kluk řek, já na to seru, mně se rozletí hlava, a šel hledat průvodčího. Taky má v batohu kličku, takže může vypnout elektriku v celým vlaku. Toho se trochu bojím. Ráda bych do toho Berlína dojela.
9:31 Prošel vlak, průvodčího nenašel, ale zjistil, že porucha je pouze v našem vagónu. Nikomu jinému v něm to, zdá se, nevadí.
9:34 Přichází průvodčí a stejnou kličkou, jako má můj kluk, odemyká skříň s elektrikou, zvuk je v půli přerušen. Jedeme dál.
12:46 S lehkým zpožděním přijíždíme do Berlína. Můj kluk se tváří smutně, tak se k němu tulím a říkám, dej mi pusu. – Proč bych ti na Valentýna dával pusu? Asi si neuvědomuje, že jízdenky i hotel jsou na jeho jméno a nikdo tím pádem netuší, že jsem jela s ním a zrovna dočetla docela dobrou severskou detektivku.
13:40 Poté, co jsme prochodili křížem krážem nádraží, koupili si jízdenku na MHD na dva dny a našli vlez do metra, vystupujeme na Alexanderplatz. To je asi východní Berlín, konstatuje můj chlapec s kamennou tváří, když vylezeme nahoru a rozhlédne se kolem sebe. Připomíná mi to, jak jsme stáli na třídě Míru, co není žádná Broadway, na přechodu v davu místních, on se rozhlídl po ulici a konstatoval, no, ale centrem východních Čech vždycky bude Hradec. Tady mu naštěstí nikdo nerozumí.
16:46 Jsme tu tři hodiny a můj kluk už se zorientoval ve všech U a S Bahnech a suverénně mi oznamuje, že teď pojedeme U2, pak přestoupíme na U7, dojdeme na citadelu a pak se zase popovezeme. Nechápu.
17:03 Citadela byla otevřená do pěti, ale máme fotku zvenku.
21:43 Ukládáme se a zahajujeme boj o společnou peřinu.
Středa
9:33 Vystupujeme z metra na Westendu. Mně by zajímalo, jak se stalo, že celý město obehnali dvou- nebo dokonce čtyřkolejnýma tratěma? Doufám, že to byl řečnická otázka.
11:08 Navzájem se vyfotíme u Brandenburger Tor. Navrhuju, že někomu řekneme, aby nás vyfotil spolu. Prý se společně vyfotíme raději, až někde, kde nebudou lidi. Aha.
15:23 Stojíme pod televizní věží. Zakláním hlavu, až mám závrať. Fascinující, říkám. Fascinuje tě to taky? – Bych to teda nechtěl stavět.
15:55 Dorazili jsme na hotel natáhnout unavené nohy.
17:15 Můj kluk teda ty nohy natahuje nějak nahlas.
17:35 Budím ho, že bychom ještě do večera něco rádi stihli.
17:57 Cestou na vlak si stěžuju, že mě v botě začal tlačit pravý malíček. Asi jak jsem celý den byla v botách a pak je na dvě hodiny zula. – A nespí ti tam kotě?
19:45 Cestou od East Side Gallery nás na přechodu málem smete auto, který odbočuje doleva, když chceme na zelenou přecházet. Můj kluk nehne brvou a prohlásí: Má na autě napsáno uber a jede jak hovado.
21:20 Stihli jsme dneska všechny památky, které jsme chtěli vidět, tak přemýšlíme, které muzeum stihneme zítra dopoledne. Jedno je dočasně zavřené, spousta jich otevírá až v deset, další je dost mimo centrum. Rozhodujeme se pro technické.
Čtvrtek
9:05 V technickým muzeu nemají plánek v angličtině a popisky anglicky jen náhodně.
10:22 Prošli jsme první dvě části a konečně se dostáváme k lokomotivám. Jsou uzavřeny. Tuším zklamání.
10:26 Tak dobrý, uzavřená je jen jedna část.
10:34 Ve druhý části je k vidění ještě míň lokomotiv než ve výtopně v Jaroměři. Znova tuším zklamání.
10:36 Můj kluk je zklamán. Procházíme úsek šperkařství.
10:39 Došli jsme k dalším lokomotivám. Třikrát sláva. Je jich tu spoustu. Můj kluk je nadšen.
11:03 Jdeme na metro, do dvanácti musíme dobalit věci, provést check out a vyrazit na nádraží. Zkoumáme plánek, hlásím, že můžeme jet U7 na Alexanderplatz, abychom nemuseli přestupovat jako po cestě sem.
11:06 Nastoupili jsme do metra. Ukazuje se, že jsem si místo Adenauerplatz přečetla Alexander a jedeme někam do pryč. Na další zastávce vystupujeme, můj kluk zjistí, kterými spoji dojedeme přímo před hotel a otáčíme to.
11:33 Jsme na hotelu, takže klídek. Sbalíme, na vlak máme rezervu. Nicméně je zřejmý, proč naše výlety zásadně organizuje můj kluk. A skvěle. A navíc je s ním u toho zábava. I když nemáme ani jednu společnou fotku, kde bychom měli nohy, protože na místech, kde nejsou lidi, nás nemá kdo vyfotit. Těším se, kam pojedeme příště.
Kočkó! To je dost, že se taky ukážeš! Dyť jsi tady nebyla- No půl roku jsi tady nebyla!
Ale ty jsi kecka. Jezdím skoro každej tejden.
Jo? Ale já jsem tě neviděl, ani nepamatuju.
No tak to si to asi vopravdu nepamatuješ!
Tak něco povídej! Ty přídeš a ani nic neřekneš, co je novýho!
Novýho! Taková velká věc! Myslela jsem, že ti napíšu dopis. Vymysleli jsme s Jirkou v neděli v autě bezva projekt, že pošleme všem lidem kolem sebe dopisy s novou známkou a do toho dopisu jim každýmu jednu známku dáme, aby mohli taky někomu napsat dopis jenom pro ten pocit, že si tam tu známku můžou nalepit. Ale žádná nová známka nebude, tak je nesmysl, abych psala dopis, kterej nejde poslat.
Co to povídáš? Dyť já ti vůbec nerozumim.
Ne? Máme prezidenta, dědo! Vopravdickýho. Žádnou karikaturu.
Prosim tebe? A voni byly volby?
Byly. O víkendu bylo druhý kolo a vyhrál ho Petr Pavel. Pamatuješ si ho? Porazil Babiše skoro o milion hlasů!
Bodejť. To už budou- Kolik to je? Dva tři roky? Váš táta mi ho pouštěl na tom počítači. Von už tenkrát mluvil rozumně. Helete se ho, Babiše. Tak von to na toho prezidenta zkusil, takovej šíbr, a von by taky chtěl bejt prezident! A já to říkal, viď? Takhle jsme tady spolu seděli a já to říkal, aby se tak ještě nakonec stal prezidentem! Tak Pavel vyhrál, říkáš?
No, jo! Účast byla veliká, všichni nosili flanelku a představ si, jak vyhlásili výsledky voleb, přijela mu do štábu osobně gratulovat Zuzana Čaputová! A pak i Fiala. Konečně máme slušnou vládu i prezidenta.
To mam radost!
Já vim. Jirka byl jedinej, kdo to řek nahlas, že bys měl radost. Poslouchali jsme Zdeňka Svěráka, jak říkal, že Pavel bude asi jeho poslední prezident, a voba jsme u toho buleli.
Ále di! Tak zas bude pořádek. Vono jim to dá práci, to tady dát po těch hajzlech do kupy. Teď jenom, aby to ustáli. Lidi jsou blbí a naletí na sladký řeči kdejakýmu blbovi. Tak to sleduj, holčičko, já už tu bednu nemůžu ani vidět, a zase přiď, jo?
Loni na silvestra jsem se naučila chodit o berlích a pak jsme si na balkóně po přípitku řekly, že rok s 22 na konci bude skvělej. O rok později sama pro sebe na stejným balkóně konstatuju, že byl i nebyl. Dost mě vyšťavil. Náročnej jak žádnej jinej. Kde je ten život? Vybírám fotky se svýma oblíbenejma lidma na instagram a mám fotky jenom z léta. Žiju i jindy než v létě opravdově? Na dřeň?
Nejdřív se schovávám někde za startovním blokem, a když pak konečně udělám krok dopředu, stane se něco, co mě zas vrátí na startovní čáru, jako by bylo nemožný dojít, kam chci. Ale přesto cítím, že jsem jinde, než odkud jsem o těch berlích startovala. Minimálně jsem se posunula na výhodnější pozici na startu.
Náš vztah prošel zatěžkávací zkouškou. Vybrala jsem si kluka, kterej mi na: přišla jsem o všechny fotky z našich letních výletů a dovolený, řekne: tak to budeme muset všude jet znova. A jde dál. Líp to nešlo.
Já půjdu mezi vás, řekla jsem tiše já. Dej pac, řekl Jirka, když viděl slzy, co se mi začaly valit z očí.
Úplně jsem zapomněla na poslední stříhání. Papírová kůže na ušních lalůčcích. Poslední tisícovka.
On je její velká platonická láska. – A čí ne? Doprdele, já to řekla nahlas. Když jsme řešily typy pánských sandálů a mluvily o těch, co musí slušet každýmu, viděly jsme v nich podle mě obě jeho nohy. V hlavě mi dokola jede „fetiš na nožky je láska“ stejně jako název epizody, když si ji pustíš na spotify.
Na životě začínám hodně milovat to, že mám kolem sebe lidi, co maj kolem sebe lidi. Svět je menší než by tě napadlo. Holka mýho bráchy má nejlepší kamarádku, která je příbuzná s mým klukem z druhýho konce mapy. Ségra kamarádky mýho bráchy bubnuje v kapele s bráchou mojí kamarádky.
Doba se posunula. Za nás totiž kluci zpívali víte kdo já jsem? Jsem metrosexuál. Takhle budu moct jednou vnoučatům vyprávět, že první singl tý slavný kapely jsem slyšela exkluzivně před vydáním, protože jsem basáka nechala poňuňat krávy.
Nezávidím. Konečně existuje hezkej text taky s mým jménem.
Nejhezčí esemeska už mi letos přišla, takže teď už jenom nekonečný čekání a pak bude lusknutím prstu po všem, ale ona přišla další.
Je na co se těšit.
Letos jsem na Novej rok vylezla na kopec. Dejchám čerstvej vzduch, kterej chladí, je až ledovej a vhání slzy do očí, a hledám klid.
Přemýšlím, kde začít, a dojdu k tomu, že asi tam, kde jsem skončila. Jenže to je kde? Tam, kde jsem fakt skončila neslavně a nepochopitelně? Ještě ne, o tom napíšu jindy. Někdy už o tom s někým dokážu mluvit.
Adresa: nebe (16. 12.)
Až jednou dojdu na konec cesty, musí tam být nebe. Jestli nebude, budu fakt naštvaná. Že celej život věřím na něco, co neexistuje. Že už si nikdy nedovyprávíme, to, co jsme nestihli, a že mě nikdo nenaučí mariáš.
Začalo to poslední červnový víkend, přijela jsem jen na neděli, zabalit se na tábor a zase frnknout, ale nefrnkla jsem. Seděla jsem u dědovy postele a dokola opakovala těch pár vět. Když jsem přišla, měl ještě radost, ale doktora zásadně odmítal, jako po kolikáté už? a za pár hodin už nemluvil vůbec. Teprve pak jsme navzdory přání jeho i jeho staršího syna, kterej narozdíl ode mě nezměnil plány a zdržel se jako vždycky pár desítek minut, zavolali záchranku. Mamka mě k sobě tiskla a opakovala těch pár vět. Sestřička od záchranky měla jasno – pán je vysušenej jako švestka. Jak to? Ještě před týdnem halekal na celej dvůr z plna hrdla.
Pak už jsme spolu za celý léto skutečně mluvili jen jednou, ale já neměla odpověď na otázku, kdy se budu vdávat, jen na tu, kdo je to ten kluk, já ho nikdy neviděl. Strašně jsem záviděla sestřičce, cos s ní recitoval při večeři Křišťálovou studánku, protože na mě už nemluvíš a postupně ani nereaguješ.
Léto byly ovocný přesnídávky s Makovou panenkou a Motýlem Emauelem v sáčku. Táborová svačina několikrát, protože byly v akci, a to jediný, co jsme dědovi mohli přinést na přilepšenou. Pak jsem zjistila, jak je to praktický, a kupovala nám je jako poslední záchranu na cesty.
Červenec, to byl ten telefonát a moje takhle přesně si to ale přece nepřál, odjezdy o poledňáku, ještě že máme posunutej čas.
Šeptání na dolních palandách. Poprvé od 4. třídy nahlas řeknu, kdo se mi tenkrát líbil. Tehdy jsem to udělala prvně i naposled, protože údajná kámoška to všem vykecala, ale po 18 letech se setkávám s pochopením. Caesarovskej profil!
Boží všechno, Kamil od Muchy u táboráku, princip pyramid a vy fotíte selfíčko beze mě, jak to? Vystřízlivění na pouti, bylo mi zima a blbě.
Dneska jsem zjistila, že mám na zadku pořád opařeninu o baterii z vedoucovský sprchy, která se mi povedla hned 30. června při prvním sprchování. To je příznačný. Celý moje tělo je plný táborových jizev, mám je místo tetování.
Poslední návštěvu v nemocnici si pamatuju naprosto přesně. Jela jsem sama s babi a rozjížděla se mi migréna. V respirátoru se mi tak dělalo ještě hůř, bylo vedro, lil ze mě pot, i když okno v pokoji bylo dokořán. Děda ani neotevřel oči, ale mohly jsme tam zůstat dýl. Kdyby mi nebylo tak blbě, zůstala bych, zůstaly bychom. Ale chtěla jsem hlavně pryč, nadechnout se a nezvracet.
Naprosto přesně si taky pamatuju, co jsem dělala v neděli odpoledne. Chodila jsem po Manhattanu a mátla vyšetřovatele. Měla oči jako Juliana. Bylo mi chladno, ačkoli nefoukal vítr a svítilo slunce. Jsou z toho dne moc hezký fotky. Večer bylo historické okénko a noc byla naprosto přelomová, místo spaní jsme mluvily tak do půl šestý. Po rozcvičce jsem si zmáčkla na kávovaru dvojitý velký a v klokance mi zavibroval mobil. Někdo mi píše! Petruš, můžeš přijít k bráně? Vím, co to znamená, a k bráně běžím. Jako když se ve filmu všechno kolem rozmlží a kamera snímá jenom hlavního hrdinu.
První slzy, co mi tekly, byly úlevy. Třeba, že už mi nebudeš muset říkat Pepíku, vodvez mě vodsud, dyť to je k nežití. Pak až přišel smutek. Celý ty bez pár dnů dva měsíce jsem nechápala, na co tam nahoře ještě čekaj.
Šumavskej parez už nikdy neuvidí tu krásnou Šumavu a políčko nedoorá. V krematoriu odmítli zahrát všech pět písniček, co si děda přál, a paní, co nás pak naprosto příšerně oslovovala vážená zarmoucená rodino, řekla, že zemřel o týden dřív.
Show must go on. Do agentskej brejlí se docela dobře brečí a mám nový rameno, do kterýho suším nudle. Dík!
Celý to nějak dotáhnu a až když jsem teď přiblížila fotky, vidím si to celý na očích. V kuchyni jsem řekla, že bylo skvělý, mít možnost se sem vracet. Skvělý ale hlavně bylo, že jsem musela fungovat, doma by to na mě padalo víc.
Ještě teď otevírám dveře, Šlágr hraje, ale křeslo za dveřma je prázdný a mě to překvapí. Učím se říkat jdu k babi.
Show jede dál. Hodně se směju. Mám hodně práce. Ťukám do klavíru něco jinýho než Ovčáky. Furt někde jsem, na to vůbec nejsem zvyklá. Žiju život trochu jinak. K nový kytaře si kupuju rovnou kabel. Zlehka se chystám na svou hudební kariéru.
Jestli jsem totiž letos dostala nějakou radu, kterou bych si měla vzít v srdci, tak měla bys s tím něco dělat. Akorát že ta jediná písnička, kterou jsem dovedla do hudební podoby, zní jako Chinaski, takže jsem s tím něco začala dělat ne úplně šťastně. Naposled se ptala pani, co se nestydí vzít si za svoje muzicírování pěníze, kde jsem přišla k takovýmu hlasu. Na svoji odpověď jsem fakt pyšná. Jsem jednou byla na houbách… (Ale nikdo mi nikdy neřek´, že když budu ťukat do klavíru, tak noty pochopím snáz než nad sešitem z hudební nauky.)
Jestli jsem totiž letos zjistila něco novýho, tak že hluboký přátelství se daj navazovat i před třicítkou. Protože před spřízněnou duší neutečeš.
Epilog (17. 12.)
Zapomněla jsem, jak se píše, ale troufám si opravovat slohovky. Končím před koncem. Je toho ještě spousta, něco v poznámkách v telefonu, něco na twitteru, něco v hlavě. Někdy zase budou, nový slova.
Nenacházím se 